Ricardo Barreda se stal v Argentině symbolem jednoho z nejznámějších rodinných zločinů poté, co zavraždil čtyři ženy z vlastní rodiny. Film Barreda se vrací k případu i k obrazu, který si pachatel po činu vytvářel ve veřejném prostoru.
Luis Machín ztvárňuje muže, jenž se snaží vlastní čin vysvětlovat způsobem, který ho staví do role oběti. Daniela Goggi se tak nesoustředí jen na samotnou vraždu, ale i na společenské mechanismy, které mohou pachatelovu verzi příběhu přijímat.
Když pachatel začne veřejně vyprávět vlastní verzi zločinu
Film sleduje rozdíl mezi fakty případu a způsobem, jakým o nich Barreda mluví. Právě tato mezera odhaluje, jak snadno může jazyk přepisovat odpovědnost a přesouvat pozornost od obětí k pachateli.
Barreda proto funguje jako kriminální drama i jako pohled na kulturu, která dokáže některým mužům nabídnout prostor pro ospravedlňování násilí, pokud jejich příběh zní dost přesvědčivě.
Důležitější než senzace je způsob, jak se skládá odpovědnost
Kriminální látka zde nestojí na otázce, kdo čin spáchal. Podstatnější je sledovat, jak se známý případ proměňuje ve veřejné vyprávění a jak snadno se pozornost přesune od zavražděných žen k člověku, který o sobě dokáže mluvit přesvědčivě. Právě střet mezi činem a jeho pozdějším vysvětlováním dává dramatu nepříjemné napětí.
Barreda proto nejlépe funguje jako portrét manipulace s vlastní minulostí. Luis Machín má prostor ukázat postavu, která se nesnaží jen uniknout odsouzení, ale aktivně mění význam událostí ve svůj prospěch. Divák přitom nemusí přijmout jeho perspektivu, aby viděl, proč se taková verze mohla v části veřejného prostoru uchytit.
